Nejsi rozbitá.
Procházíš změnou.
Možná máš pocit, že se něco zlomilo.
Není to výbuch ani pád – spíš tiché posunutí, které neumíš přesně pojmenovat.
Tělo reaguje jinak než dřív.
Energie kolísá.
Věci, které jsi zvládala automaticky, najednou stojí víc sil.
A v hlavě se objevují otázky, které tam dřív nebyly.
„Co se to se mnou děje?“
„Proč už nemůžu fungovat stejně?“
„Je to normální?“
Tenhle text není odpověď.
Je to místo, kde nemusíš mít otázky vyřešené, aby bylo v pořádku tu být.
Možná máš pocit, že jsi „nějaká jiná“
Že už nejsi tou ženou, která všechno zvládala.
Že jsi citlivější. Unavenější. Pomalejší.
Že se tělo ozývá víc než dřív – a ne vždy příjemně.
Možná sis všimla, že:
spánek už není samozřejmostemoce se objevují bez jasného důvodusoustředění se zhoršujedrobnosti tě rozhodí víc než dřív
A možná ses při tom přistihla, že hledáš chybu.
V sobě.
To je velmi časté.
A velmi pochopitelné.
V prostředí, které nás roky učilo výkonu, přizpůsobení a zvládání, je přirozené si myslet, že když něco nefunguje, je to náš osobní nedostatek.
Jenže tady chyba nevznikla.
Změna není porucha
Změna není selhání systému.
Změna je přechod.
U některých žen přijde nenápadně, u jiných jako lavina.
U některých přes tělo, u jiných přes psychiku.
Někdy se projeví dřív, než bys čekala. Jindy později.
A velmi často přijde ještě dřív, než pro něj máme slova.
Tohle období není dobře vidět zvenčí.
A často není dobře uchopitelné ani zevnitř.
Proto může vzniknout pocit osamění.
Proto má tolik žen pocit, že jsou v tom samy.
Ne proto, že by byly jediné, které to prožívají.
Ale proto, že se o tom málokdy mluví klidně a bez zjednodušení.
Když se vnitřně něco mění, ale navenek se očekává stejnost
Okolí často pokračuje, jako by se nic nedělo.
Denní povinnosti zůstávají. Role také.
A ty se učíš fungovat v těle, které se přeladilo, ale svět to ještě nezaregistroval.
Možná:zvládáš věci, ale za cenu větší únavycítíš tlak „nebýt jiná“, „nekomplikovat“snažíš se sama sebe přesvědčit, že „to přejde“
Jenže některé změny nepřecházejí.
Ony vedou dál.
A čím dřív se přestaneme snažit vrátit do starého nastavení, tím klidnější ten přechod může být.
Ne rychlejší.
Ale klidnější.
Tento prostor nevznikl proto, aby tě opravoval
„Ve svém středu“ nevznikl jako návod.
Ani jako řešení.
Nevznikl proto, aby ti říkal:co máš dělatkým bys měla býtjak se „zlepšit“
Vznikl proto, aby existovalo místo, kde:není potřeba výkonnení potřeba vysvětlovánínení tlak na změnu
Prostor, kde se můžeš na chvíli zastavit bez pocitu viny.
Protože někdy není potřeba další informace.
Někdy je potřeba klid.
Ukotvení místo odpovědí
Možná sis všimla, že tenhle článek nedává rady.
Je to záměr.
Rady mají svůj čas.
Ale když je člověk v přechodu, příliš mnoho řešení může působit jako další zátěž.
Tady jde o něco jiného: uznání toho, co se děje dovolení nebýt hned „v pořádku“ pocit, že to, co cítíš, má své místo
Ukotvení není stagnace.
Ukotvení je pevná půda, ze které se pak dá jít dál – vlastním tempem.
Nejsi slabší. Jsi citlivější na sebe
Citlivost se často zaměňuje za slabost.
Ale citlivost v tomto období znamená spíš to, že už se nedokážeš od sebe odpojit tak jako dřív.
Tělo i psychika se hlásí o pozornost.
A to může být nepohodlné – ale zároveň velmi pravdivé.
Neznamená to, že bys ztratila schopnosti.
Znamená to, že se mění způsob, jakým k sobě přistupuješ.
A to je něco, co si žádá čas.
A respekt.
Proč „Ve svém středu“
Střed není dokonalý stav.
Střed není cíl.
Střed je místo, odkud se dá dýchat.
Někdy se k němu jen přiblížíš.
Někdy se v něm zdržíš déle.
A někdy víš jen to, že se k němu chceš vracet.
Tento prostor je tu proto, aby:nebylo nutné se zrychlovatnebylo nutné se opravovatnebylo nutné se vysvětlovat
Je tu proto, aby sis mohla říct:
„Teď jsem přesně tady. A je to v pořádku.“
Pokud ses v těchto řádcích poznala
Nemusíš s tím nic dělat.
Nemusíš se registrovat.
Nemusíš se rozhodovat.
Stačí vědět, že:to, co prožíváš, má smyslnejsi v tom samazměna není konec, ale přeladění
Tenhle blog nebude závod.
Nebude tě tlačit kupředu.
Bude ti spíš připomínat, že je dovoleno zpomalit.
A někdy je to ten největší krok.
Děkuji, že jsi tady.
Možná poprvé ne proto, abys něco řešila – ale jen aby ses nadechla.